Dyta z Oudoleňska
Vážení milovníci český fousků,
ráda bych se s vámi podělila o radost žití s českým fouskem, respektive fouskou. Důvod, který mne vede k napsání tohoto článku je jednak věk naší fenky (16 let) a dále její neúnavná touha dělat svým pánům radost, čímkoli.
Dyta z Oudoleňska se narodila 24. 7. 1997 ve vísce nedaleko Havlíčkova Brodu. Před 16ti lety si ji můj manžel, myslivec vybral v chumlu štěňat. Byla nejmenší, přiběhla mu k noze a bylo rozhodnuto. Rok na to (podzim 1998) Dyta absolvovala podzimní zkoušky v 1. ceně. Byla radost pracovat se psem, který tak oddaně a s radostí pracoval. S Dytou si byl manžel vždy 100 % jist v její práci a i nyní často slýchávám větu: „Vždycky přesně věděla, co má dělat. Nemusel jsem nic říkat, pouze jsem sundával obojek.“ Páni kolegové myslivci často smekávali před jejími výkony a nosem. I nyní při výcviku mladé feny vykreslí vzorově vlečku a přinese bažanta nebo zajíce. Dnes manžel lituje, že Dytu neuchovnil. 
A jak plynou léta, Dyta se přes dospělou zkušenou fenku stává seniorem, či spíše kmetem mezi psy. Přesto jí však věk neubírá nic na její radosti ze života ani temperamentu. Před třemi lety jsme ji nechali vykastrovat pro zánět dělohy. Rok na to prodělala mozkovou příhodu, zřejmě reakce na stesk. Odjeli jsme na zahraniční dovolenou a pár dní po návratu jsme jeli k veterináři. Ten nás vždy nás při investicích do léčby upozorňoval na věk našeho psa s komentářem, jak dlouho si myslíme, že tady ještě bude. Dnes to musím zaklepat, ze všeho se dostala velice dobře a troufnu si tvrdit, že je to především o její chuti k životu, psychické pohodě a naší lásce, kterou jí dáváme. A možná i mladé krvi naší druhé fenky 
Diny Rybnov (2 a půl roku), kterou jsme si pořídili z obavy, že se jednoho dne Dyta neprobudí a ve velkém obývacím pokoji bude prázdno.Na závěr mi to nedá nezmínit se o neduhách. Dyta velice učenlivá a hlavně za odměnu by se přetrhla, miluje řízky a čokoládu. Musím si hlídat ponožky (i oblečené), pantofle, ovladače. Když zapomenu na koš s prádlem, je schopná prádlo roznosit po domě. Nemůžeme na kuchyňské lince nechat nic, co je po čuchu lákavé. Za podmračeným pohledem se jedním slovem skrývá uličník, který i přesto, že už je to někdy otravné 10 x za den vykupovat svoji pantofel, nám dělá radost, že se tak drží a je tu s námi. Konkrétní příběhy a zážitky s Dytou, jako např. ten, kdy nám před dvěma lety uplavala za kačenou po rybníku nebo pár dní po mozkové příhodě přinesla z pole hlavu uhynulého zajíce popisovat nelze. Bylo by to zřejmě na celý jeden výtisk klubového zpravodaje.
Všem „fouskařům“ přeji, aby jejich psi pro ně pracovali také s takovou radostí a chutí, jako naše Dyta.Nejen českým fouskům přeji lásku a zájem svých vůdců a pánů.
Mgr. Iva Dubnová
členka KCHCF
